Izaiáš 2,3: „Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma.“
V sobotu 17. srpna odpoledne jsme přijíždíme pod hřeben Hochschwab. Na obloze létají mraky a na radaru postupují bouřky. Od začátku je jasné, že tento trek bude pořádně vlhký. Účastníci jsou ale připraveni. Na parkovišti v sedle Seewisen dostávají první kapky a taky tištěného průvodce. Počáteční stoupání do 2000 m prověřuje nohy i plíce a když se nám na hřebeni otevírá pohled na hory kolem, dodává to Izajášovým slovům ten pravý důraz.
Výhledy jsou krásné, leč nad vrcholy se blýská a hrom duní stále blíž. Proto jsme nuceni zabivakovat první den podstatně dříve, než bylo v plánu. Ale stejně, stavění stanu v dešti je vlastně dobrá zábava. Zvlášť pro ty, kteří ho mají půjčený. Noc je plná blesků a je hezké je pozorovat z bezpečí stanu skrytého v úžlabině.
Ráno nám sice svítí sluníčko, ale brzy ho překrývají mraky. U pramene blízko chaty Schiestlhaus probíhá první vyučování a povzbuzování. Z dáli na nás koukají kozorožci. Po obloze (a taky mezi námi) se neustále honí mraky a předpověď slibuje déšť a bouřky. Vlasy nám vstávají hrůzou při představě, jak kolem nás budou bít blesky, až budeme ve čtyři hodiny odpoledne stát na vrcholu Hochschwabu (2277 m).
Počasí je však milostivé a ve tři hodiny si můžeme říct: „Vrchol je dobyt!“ Mraky letí kolem nás, chvílemi je vidět okolní pohoří a jindy se ztrácíme v bílé vlhké mlze. Scházíme do sedla a obsazujeme malou boudičku Fleischer Biwak. V půl čtvrté začíná hromovat a pršet. Máme spoustu času na jídlo, vyučování a povídání. Za dvě hodiny ten nečas odchází, venku je vše mokré a čisté, silný vítr rozfoukává mraky a je vidět široko daleko.
Teď už jsme v klidu. Čeká nás už jen pozvolný sestup k druhému místu nocování na hranici kosodřeviny. Leč hory se nevzdávají. Hrom stále duní a kousek od místa noclehu nás opět pohlcuje bílá tma a silný déšť. A opět stavíme stany v dešti, za netečného pozorování stáda kozorožců vedle v kosodřevině.
Hřebíky a vyučování probíhají už zavedenou formou, kdy přednášející vykřikuje z otevřeného vchodu své teze do prostoru a ostatní ho z bezpečí svého stanu za tikotu kapek komentují.
V pondělní ráno je opět kolem mlha (nebo mrak). Kozorožci jsou stále tam, co včera a stalkují ty, co si vyšli za svou potřebou. Rutinně balíme mokré stany. Klesáme k Häushalm Hütte. Mají zavřeno! Žádná polívčička jako posledně! Dnes je náročný den, čeká nás sestup hlouběji do údolí a na noc výstup zpět do sedla v 1700 metrech. Aspoň, že Sonnschienhütte je otevřená a můžeme i němčinu pocvičit.
Hrom v dáli stále duní, mraky se přelévají a stále na nás padá něco mezi deštěm a mlhou. Závěrečné stoupání do sedla Langstein je kruté. Všude vlhko, tráva, kameny, boty. Kousek od cesty stavíme stany a vypuká vaření. Je dobré si vyzkoušet, které speciality příště nevařit. 
Další ráno to vypadá na krásný den (ta chvíle deště při balení stanů se nedá počítat). Sestupujeme k Pfaffingalmu, kde jsme původně měli nocovat. Majitelka nás přivítá s otevřenou náručí, Ampér si vyzvedává svetr, co tu na něj už rok čekal, pijeme Radler a užíváme si krásného rána. Přišlo se na nás podívat i stádo krav, jsou zvědavé a nechají se drbat. Bohužel musíme dál, dnes nás čeká 14 km do cíle ve Wildalpenu, kde jsou auta.
Kousek od Almu narazíme na sviští kolonii. Ani nejsou tak plaší. Stále zde také potkáváme hodně kozorožců a také kamzíků, kteří jsou ale plašší a drží si větší odstup. Pokračujeme kosodřevinou po téměř neznatelné stezce skrz různé vápencové kaverny a kopečky. Cesta je náročná, Wildalpen je bohužel až ve vedlejším údolí. Přestože nemělo pršet, tak voda stále víceméně padá. Alespoň že je teplo. Myslím, že nikdo nezapomene na lekci o učednictví. Ve stoje, v pláštěnkách a z nebe se valící proudy vody.
Před čtvrtou hodinou jsme konečně na parkovišti, sušíme věci a hřejeme se na slunci. Máme za sebou 50 km s převýšením skoro 3000 m nahoru a dolů.
Fazit: Tento trek byl jiný, nebylo vedro a všichni si mohli vyzkoušet, jak vypadá „typičtější“ horské počasí – déšť, mlha, vítr. Myslím ale, že jsme si ho všichni užili, vyzkoušeli jsme si, jak se udržet co nejvíce v suchu, kdy a kam se schovat před bouřkou, co a kdy je dobré jíst… a co s sebou příště netahat. Myslím, že účastníci jsou dobře vyškoleni vést nějakou tu svoji výpravu a nášivku dostali právem.
