Vlastně to byla výzva. Říkali jsme si, že Velká Fatra je už trochu nuda a že bychom chtěli posunout NVTj Trek dál. Výš. Pak Matouš navrhl Hochschwab. Už tam byli a prý se to dá s juniory zvládnout. Dobrá. Termín byl oznámen na jarní konferenci. Pak tři měsíce ticho. To opravdu nikdo nechce jet s RR do Alp? Plánovaná spolupráce s rakouským RR se taky hroutí – mají v té době tábory.
Je týden před odjezdem a zjišťuji, že nás je čtrnáct. Tři auta. Brzy ráno 12. srpna vyrážíme přes Brno na jih. V půl jedenácté zpráva od Matouše – zůstal trčet u pumpy deset 10 km před Vídní s nepojízdným Citroenem. Dvě zbylá auta dosahují kolem jedné hodiny odpolední cíle, vesnice Seewiesen. Jedno auto se hned vrací pro trosečníky na pumpě. První, osmičlenná skupina, proto samostatně vyráží na (podle ukazatele) šestihodinovou tůru k místu noclehu, louce pod chatou Schiestlhaus. Ovšem bez stanů, které zůstaly v Matoušově autě. Zbytek dorazí pod hory až v šest hodin večer.
Musím říct, že soumrak v horách je něco nádherného. Všude úžasné výhledy (po nastoupání cca 1200 m). Světlo slábne, stíny se prodlužují a krávy cinkají zvonci. Slunce zapadá za pás hor. Prostě nádhera. V devět hodin slunce zapadlo docela, dál jdeme s baterkami. Zblízka míjíme množství kozorožců, kterým turisti evidentně nevadí. Ve světle baterek se jim lesknou oči. První sníh! V 10 hodin se nám podařilo spojit s první skupinou. Právě dorazili do cíle. Na protější straně údolí už vidíme světla Schiestlhausu. To ale netušíme, že nám to bude trvat ještě dvě hodiny. V dálce se blýská, snad bouřka nepřijde až k nám. Poslední kilometr je nekonečný. Je půlnoc a stojíme před chatou. Budíme první skupinu a stavíme stany.
Ráno ani řeč o nějakém časném vstávání. Vlastně se teprve seznamujeme. Vyměňujeme si zážitky z první etapy. Oni viděli sviště! Teprve před jedenáctou hodinou po zkrácené úvodní lekci vyrážíme na další cestu. Před námi je vrchol Hochschwabu 2277 m n. m. Konečně vrcholové foto.
Dnešní den je ve znamení klesání. Z 2200 m se máme dostat na 1400, necelých 20 km. Přes hřeben klesáme na nekonečné horské louky. Všude kolem jsou nádherné panorama. Bohužel je taky dost teplo a nohy bolí. O přestávce první biblické hřebíky. S blížícím se večerem nastává dilema – v Rakousku je zakázáno stavět stany pod hranicí lesa, i kdyby to mělo být na soukromém pozemku za něčí chalupou. Ony jsou tu vlastně jen chaty, na kterých se přes léto brigádníci starají o všudypřítomné krávy. Na první možné štaci nás odmítnou, ale dají tip na Pfaffingalm, kde prý jsou „dvě hodné staré dámy“ a mohly by nás nechat přespat. V sedm hodin večer stojí banda 13 zmožených a zpocených poutníků před dvěma upravenými dámami, které jsou evidentně na rozpacích – tak sedm matrací by se ještě v podkroví našlo, ale co se zbytkem? Nakonec nás nechávají rozložit karimatky na betonové podlaze v hospodářském přístěnku. Můžeme se usadit u jednoho dlouhého stolu, vařit večeři a povídat. Další biblické hřebíky. O mapě, o turistických holích, o kráse hor. Nějak se nám ta témata moc soustřeďují na cestu!
Hned vedle luxusní kadibudky nás ráno čekají nádherné pohledy na panoráma hor v ranním oparu. Ranní hřebíky a krátký program. Dnes nás čeká krásná cesta po úbočích hor, ale taky klesání na 900 m a nocleh v 1300 m. Společné focení před panorama hor. Občerstvení v hospodě. Polehávání na lehátkách. Laškování s krávami. Odpoledne stojíme pod skalní stěnou Schottenkogel. Někde tam nahoře je pramen a malá loučka, kde máme spát. Stavíme stany na opuštěné louce. Večeře. Příště asi vyhlásíme soutěž o nejlepší menu. Zapadající slunce barví štíty hor kousek od nás do červena.
Poslední ráno zjišťujeme, že nocujeme kousek od frekventované nástupní trasy na hřeben. Už od sedmi hodin kolem chodí skupiny turistů a mávají nám. Brzy vyrazíme za nimi. Máme štěstí, že slunce se skrývá za hřebenem a stoupání je tak docela snesitelné. Musíme překonat průsmyk ve výši 1850 m, abychom se zase vrátili do údolí k Seewisenu. Po cestě zdravotní lekce (škoda, že tentokrát bez figuranta). Pohledy na vrchol Hochschwabu tentokrát zespodu. Kamzíci. Teď už jen dolů. Kolem čtvrté hodiny jsme u aut. Zhodnocení a předání opravdu zasloužené nášivky NVT Trek.
Tento Trek byl nejnáročnější za celou dobu své existence. Během čtyř dní jsme nachodili s plnými batohy 61,5 km s převýšením přes 3500 m nahoru a dolů. Byla to skutečná výzva. Ale zvládli jsme to. Všichni. Jste dobrý!
